Historie fary
Nevíme přesně, kdy byla farní budova postavena. Farní kostel je zmiňován roku 1356. Pravděpodobně již od jeho založení musel v Lutové bydlet nějaký kněz (farář), ovšem jestli tehdy stála fara na stejném místě; byla-li kamenná, nebo to byl jen dřevěný dům, nelze již zřejmě dohledat. Jmenovitý seznam farářů se datuje od roku 1385. Přízemí farní budovy je kamenné, zdivo je spojované jílem, síla zdí se pohybuje kolem 1.5 m. Co se dělo s farou v husitské době není jasné, jmenovitý seznam farářů začíná znovu až v době rekatolizace, tedy v poslední čtvrtině 17. stol. Mnoho far bylo tehdy prázdných či obydlených utrakvistickými faráři.
V roce 1526 byla postavena farní škola, která stála pod kostelem (a stojí ještě v době pořízení tereziánského katastru, tedy kolem roku 1830). Dnes z kamenné budovy, původně větší než fara, zbyla jen klenba jakéhosi sklepa. Druhé polovině 16. či začátku 17.stol povídá architektonicky i křížová klenba v jedné z přízemních místností fary a zbytky nárožní bosáže na původní omítce. Je možné, že raně barokní přestavba kostela, dokladovaná v první čtvrtině 17.stol., se týkala i fary.
Dnešní vnější podobu získala fara v roce 1817. Tehdy dal farář Jan Kubiczek vlastním nákladem přistavět horní patro (zdivo horního patra je cihlové). Přestavba byla provedena v empírovém slohu - takových staveb není na českém venkově mnoho! Podle záznamů bylo patro postaveno za pouhých 6 týdnů ). Do roku 1840 byly ještě zbudovány kamenné schody, upravena zahrada (kamenné tarasy) a pozemek byl ohraničen kamennou zdí krytou šindelem (dnes se z valné části rozpadá). Lutovský kostel byl farním kostelem pro celou řadu okolních vesnic, obývaných českou populací - Žíteč, Mirochov, Libořezy, Staňkov, zaniklou Novou Ves (v místech, kde Dračice přitéká z Rakouska) a Hamr. Filiální kostel v nedalekém Stříbřeci byl rovněž spravovaný vždy z Lutové. V blízkém městysi Chlumu u Třeboně byl vystavěn kostel až v roce 1745, obec byla však z Lutové vyfařena až v roce 1901 – do té doby i Chlum podléhal duchovní správě z Lutové. Chlum se stal významnější obcí až s rozvojem sklářského průmyslu.
Významu lutovské farnosti zřejmě odpovídá i farní budova, vzhledem k vesnici o dnešních stech obyvatelích poměrně mohutná. Zatímco dole bydlel kněz s titulem děkana a hospodyně, horní patro obývali pomocní kněží, kaplani. Rozsah farního beneficia (půda, z jejíhož výtěžku se zajišťovala fara) byl značný – pozemky patřící k faře, se táhly až za dnešní Farský rybník, zhruba 2 km severovýchodně od obce.Pozoruhodnou postavou na zdejší faře byl poslední děkan P. Josef Kraus. V Lutové působil přes padesát let – nejprve jako kaplan, posléze jako děkan. Zemřel v roce 1951; od té doby již na faře žádný kněz nebydlel. P.Kraus po sobě zanechal velmi čtivé kroniky, věrně vystihující nejen události, ale především i ducha tehdejší doby. Příkladem může být napínavé líčení květnových událostí v roce 1945: v Lutové byla ubytována ustupující maďarská jednotka, která již nechtěla bojovat na straně Němců a nabídla lutovským, že v případě příchodu jednotek SS bude vesnici bránit spolu s nimi. Jednotka byla tedy „podmínečně“ odzbrojena, zbraně byly uloženy na faře pod společným dohledem děkana Krause a velitele Maďarů. V případě příchodu SS měly jim být znovu vydány, k čemuž však již nedošlo…. Každou sebevraždu ve farnosti podrobil děkan Kraus důkladné analýze všech okolností tragédie a rodinné anamnézy nešťastníka. Energicky opravoval kostel, faru, vše pečlivě dokumentoval, sepisoval zevrubnou historii farnosti, regionu i jednotlivých gruntů, několikrát denně po desetiletí pečlivě zapisoval meteorologické údaje.
Ještě v roce 1996 pokrývaly zbytky farního archivu, rozšlapané, roztrhané a pokryté myšími výkaly, část půdy. Archiv byl utříděn a zdokumentován teprve v roce 2009. V roce 1936 nechal ještě P. Kraus vyměnit střešní krytinu (dodnes je ve velmi dobrém stavu) a zpevnit praskající zdi fary železnými sponami. Umírá v prvním roce dekády, která nese zlověstné pojmenování „padesátá léta“. Podle zápisu v kronice se již koncem války vedly debaty o tom, co si kdo odtrhne z farního majetku (tak zvaná parcelace), jak si kdo rozdělí farní polnosti a nemovitosti. Aktivnější komunisté obcházeli vesnici a ponoukali sousedy, kteří neměli tolik drzosti a nestydatosti, k záboru. Předehrou této parcelace bylo živelné zabavování majetku po Němcích, ať už zavazadel, která za sebou zanechali uprchlíci, nemovitostí či vybydlovací nájezdy na příhraniční grunty. Po únoru 1948 fara přichází o stodolu, větší část chlévů a o třetinu zahrady, samozřejmě o všechny polnosti, lesy a rybníky. Farní budova byla přeměněna na byty. Dle zápisu pracovníka památkového úřadu byly hospodářské budovy a zahrada již v roce 1963 v dezolátním stavu. V této době byla fara elektrifikována – voda zůstala přivedena jen do dolní chodby, kde se čerpala ruční pumpou. Podlahy, dveře, zárubně, střecha i krov zůstávají naštěstí zachovány v původní podobě.
V osmdesátých a devadesátých letech 20. stol je fara využívána k rekreaci několika pražských rodin. Investice byly jak ze strany církve, tak i nájemníků minimální (např. nové okapy).
V roce 1996 si faru pronajímá naše rodina k stálému bydlení. Společně s majitelem – katolickou církví - budujeme koupelnu, rozvod vody ze studny, odpadní jímku, opravujeme komín a čistíme zahradu, zanesenou odpadem a nálety dřevin.
V roce 2007 přechází fara do našeho vlastnictví. Začíná rozsáhlá rekonstrukce: v přízemí budujeme apartmá pro účely letní rekreace hostů. V roce 2009 opravujeme kolnu a bývalou maštali přebudováváme na malou prodejní galerii výrobků místních řemesel, kterou jsme nazvali Ulmus
kozlik.xf.cz valek.josef(at)seznam.cz